Ahoj lidi

Jak jste už všichni čekali, tak jsem tady. Nejsem z toho sice až tak unešený jako vy, ale myslím, že se s tím nějak vyrovnám.

Na svět jsem se nehrnul tak zbrkle jako můj brácha. Pěkně s rozmyslem jsem se otočil tak, jak se to od dětí před narozením očekává. Také jsem se pravidelně hlásil a když to nestačilo, tak i kopal, šťouchal a tlačil. Máma sice do porodnice občas zajela, aby si nechala změřit intenzitu mého zájmu o příchod na svět, ale měřáky to asi nezměřily úplně dobře.

Tak se stalo, že v neděli odpoledne v porodnici usoudili, že mám ještě čas, zatímco já jsem byl již pevně rozhodnut vyměnit pohodlné teplíčko za světlo velkého světa tam venku. Máma namísto mému šťouchání však vyslyšela hlasu doktorů a v klidu si s tátou, bráchou a dokonce i s Ferdinandem odjela ke kamarádům na guláš.

To mě trochu rozčílilo. Řekl jsem si však, že když to chtějí takto, tak já jim rozhodně legraci kazit nebudu. Naopak. Nechal jsem je tedy se pořádně pobavit, načoudit se u ohně, nacpat se až k prasknutí a sám jsem nabíral síly a vyčkával na ten správný okamžik.

Když jsem cítil, že už jedou autem zpátky domů, tak jsem otevřel kohoutek s plodovou vodou. Jestliže si myslí, že se mnou v můj velký den mohou jezdit po všech čertech, tak ať si pak užijí čištění auta. Neberte to jako škodolibost. Prostě jsem jim chtěl připomenout, že by na mě měli brát patřičné ohledy.

Reakce rodičů byla náležitá. Namísto domů zamířili do porodnice. Jen tak úplně nechápu, co jim na tom přišlo směšného a proč Florian usnul. Přemýšlel jsem o tom až do porodnice. Když byla všechna plodová voda pryč, tak jsem pustil ještě trochu krve. V tu chvíli mi již rodiče i doktoři věnovali patřičnou pozornost. To mě uklidnilo. Dokonce až tak, že pan doktor usoudil, že jelikož můj tep je příliš vyrovnaný a neskáče jak koza na horské dráze, tak mi prý hrozí udušení. Nechal jsem ho při tom, intelektuála.

Pan doktor ještě chvíli s rodiči rozvíjel teorie o odštěpující se placentě a pak se společně rozhodli, že mě vytáhnou císařským řezem. Mě se na můj názor nikdo neptal, tak jsem je při tom nechal.

Doktor pak běžel připravovat sál. Táta jel s Florianem ke kamarádům. Máma se snažila připravit (psychicky pochopitelně) na věci příští. A já jsem si užíval svoji hodinku slávy.

Operace proběhla bez problémů. Všichni na mě byli vlídní. Netahali mě zbytečně za nožičky a ručičky. Neštípali mě ani mi jinak neubližovali.

Trochu mě překvapilo, jaká je venku z mámy zima. Snažil jsem se jim to říct, ale oni mě neposlouchali a různě mě drbali, píchali injekcema, svítili na mně a vůbec se mnou nezacházeli tak uctivě, jak bych to očekával. Musel jsem na ně proto začít pořádně řvát. A když už jsem začal, tak se mi to zalíbilo a řval jsem a řval jsem a řval jsem. A poté, co mě dali tátovi, tak jsem ještě hodně dlouho řval. A kdybych nakonec neusnul, řval bych asi stále.

Když mámu vyvezli ze sálu, tak nevypadala úplně nejlíp. Celkem rychle se ale dala dohromady. Když píšu tyto řádky, vypadá už opravdu moc dobře. Culí se na mně jak zamilovaný puberťák, což mi celkem vyhovuje. Schovávám si tedy svoje řvaní na sestřičky. I ty jsou sice zatím moc milé, ale člověk nikdy neví, co je může napadnout.

Na závěr mého pojednání ještě pro pořádek uvádím klíčové údaje související s mým narozením. Narodil jsem se 6. září 2009 ve 21:06 středoevropského času v porodnici v Rumburku. Vážím 3730 g. Měřím 52 centimetrů. Jsem tedy pořádný pořez. Na svět mi pomohli pánové doktoři Sucharda a Říha. Pokud byste mě chtěli vidět, tak mě můžete navštívit v porodnici. Pokud Vám stačí sluchový vjem, tak můžete zavolat mámě. Pokud se mi bude chtít, zařvu.

Pokud mě nestihnete navštívit v porodnici, tak mě od tohoto víkendu určitě najdete na baráku v Krásné Lípě. Určitě neuškodí, když přijdete zkontrolovat, zda se o mě rodiče starají s náležitou péčí a láskou.